Když se pocity potlačí

Často se snažíme mít život a reakce druhých pod kontrolou

a tak kontrolujeme a neprojevujeme svoje vlastní pocity. Chceme udržet harmonii a klid, abychom předešli konfliktu a nepříjemnostem. Vytváříme tím ale velký neklid a konflikt uvnitř sebe. Dává nám to falešný pocity jistoty a kontroly nad situací. Tím se v nás ale  ukládá  spousty nevyjádřených emocí. Staneme se mistry v potlačování pocitů, které si časem nedokážeme přiznat ani sami před sebou. V našem životě začne vládnout předstírání. V důsledku toho se může objevit agresivita, která bude ale pasivní. Tedy taky potlačená a o to více nebezpečná. Nedostatečné projevování vlastních  potřeb nebo neustálé naplňování potřeb někoho jiného, přizpůsobování okolí vede k frustraci a nepochopení.

Dlouhodobé potlačování svých emocí ve vztahu nebo v rodině způsobuje velký vnitřní konflikt. Ten se může projevit pasivní agresivitou v podobě surové a zraňující upřímnosti, sarkastickými poznámkami, cílenou ignorací, pomlouváním, hodnocením a nebo zesměšňováním cizí snahy. Takové chování můžeme pozorovat  v rodinách třeba během Vánočních svátků.  Pro mnoho rodin to nejsou svátky  o pohodě a klidu, ale především o přežití. Aby spolu dokázali vydržet v jedné místnosti bez většího konfliktu musí mnohé potlačit.

Sami sebe začneme ztrácet už jako malé děti

Děti si všímají, že jsou více přijímaní, když jsou hodní a poslušní. Snaží se tedy přizpůsobovat a potlačovat to, co by rodiče mohlo rozčílit. Tak se dítě stává tím, kterého mají všichni rádi.

Všichni toužíme po lásce a přijetí i v dospělosti a proto se tyto vzorce chování z dětství projevují v plné síle a my jsme pro ně ochotni hodně obětovat. Neustále se zabýváme tím, co si o nás druzí lidé myslí. Jací bysme měli být. Jak bysme se měli chovat. A jak by náš život měl vypadat. Tak moc se snažíme být takový jaký náš chtějí mít, až zapomeneme, kým vlastně chceme být my a  naučíme se hodnotit. Sebe, ale především ty ostatní. Za každou cenu se tím snažíme uniknout skutečnosti kdo skutečně jsme a jaký skutečně chceme vést život. Realita je totiž často hodně komplikovanější a bolestivější než bysme si přáli. A hlavně! Nelze ji mít pod kontrolou a to nás děsí.

Přiznání a přijetí svých pocitů nám ale umožňuje zjistit, kdo vlastně jsme. Musíme svou pozornost přestat upínat na vnější svět, ale zaměřit jí k sobě a pravdivě začít vnímat, co se v nás děje. Přijímání pocitů, které se nám nelíbí, je klíčem k odhalení těch částí naší osobnosti, které jsme v průběhu života zavrhli a ukryli před světem.

Zvědomování a odbourávání zažitých vzorců je dlouhý a náročný proces. Pomáhá v něm ale touha po životě a změně. A také uvědomění, že žít skutečný život je mnohem hodnotnější a naplňující než neustálá honba za společenskými statusy.

Cestou z toho ven je práce na sobě. Práce s emocemi a s efektivní komunikací – učit se je rozpoznat, přiznávat a následně  komunikovat. Být k sobě upřímný a být upřímný ke svému okolí.

Uvedu příklad ze svého života, kdy jsem si všimla, že mám náběh k pasivní agresi.

Byla jsem na společném pobytu s více lidmi, kdy jsme měli společné jídlo. Já jediná nejedla vajíčka a tak jsem měla své extra jídlo, které pro mě bylo vždy připraveno. Jeden den během oběda jsem přišla dříve než obvykle a uviděla velký hrnec s polévkou, ve které byla vajíčka a moje extra porce bez vajíček tam nebyla. Protože jsem měla veliký hlad, tak jsem si nandala pouze salát, který byl u polévky a koukala na ostatní jak si pochutnávají na polévce a ve mně bublal vztek, že já nemůžu.

Myslela jsem, že na mě zapomněli nebo nejsem příliš důležitá.

Čekala jsem delší čas na druhé jídlo a když jsem si přicházela do kuchyně pro svou porci ještě jsem se chtěla ujistit, jestli je to vážně bez vajíček. Kuchařka mi odsekla, že ano a vzala malý rendlíček s polévkou, která tam před tím nebyla a vztekle ho vylila do velkého hrnce s tím, že tahle porce je bez vajíček a evidentně o ní nikdo nemá zájem. Než jsem stihla zareagovat, má porce bez vajíček byla smíchaná s tím ostatním.

Spolkla jsem v sobě vztek a odešla ke stolu a rozhořčeně jsem začala všem vykládat, co mi ta protivná kuchařka udělala

Po chvíli jsem se ale zastavila a uvědomila jsem si, co to dělám. Chovám se pasivně agresivně. Místo toho, abych za kuchařkou šla a řekla jí, co to ve mně vyvolalo, tak to vykládám všem okolo. Po tomhle uvědomění jsem se zhluboka nadechla a přes svoje bušící srdce jsem šla k protivné kuchařce a co nejvíce v klidu jsem jí řekla: „Naštvalo mě, že jste mi tu polívku vylila. Nestihla jsem vám říct, že bych si jí ráda dala. Když jsem sem přišla, ještě tu nebyla přichystaná. Prosím ,příště už to nedělejte. Porce bez vajec jsou pro mě důležitá.“

Kuchařka se na mě překvapeně podívala a pronesla“ Myslela jsem, že jí už nechcete, když jste si přišla pro druhé jídlo. Jsem tu na vše sama a dělám vše ve spěchu. Omlouvám se“ a druhý den jsem své extra porce měla jako první a u nich papírek se smajlíkem.

Ulevilo se mi a už jsem v sobě víc nemusela nic potlačovat ani si svou frustraci vypovídávat jinde. K pasivně agresivnímu chování se schylujeme, když se chceme vyhnout přímé konfrontaci. Je to jednodušší, pohodlnější ale z dlouhodobého hlediska nefunkční a vede nás to jen k věčné nespokojenosti, která se časem může začít somatizovat – bolestmi hlavy, nespavostí, bolestmi žaludku a tak podobně.

Není to příliš vysoká cena, kterou musíme platit za vyhybání se nepříjemným situacím a pocitům?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *