Vaše Zkušenosti

Chtěla bych ti moc poděkovat za sobotní konstelace. Byla to opět výživa. Musím říct, že jsem si pořád říkala, že před tebou smekám…jak je to celý křehký a ty přesně víš, co říct, abys neublížila, ale zároveň, aby to bylo úderný a mělo to potřebný efekt. Už po své konstelaci během dne v sobotu jsem si říkala, jak se s novými pohledy vypořádám, k čemu je využiju. Trošku jsem si připadala, jak když jsem si rozházela puzzle, které jsem za poslední dobu s úsilím postavila… Ale zároveň jsem cítila, že ta iluze, kterou jsem si vystavěla, nebude úplně dobrá… A tak jsem se po sobotě cítila, že opět nevím čí jsem. A to jsem si myslela, že už to konečně po roce vím. Pak jsem se v sobotu večer a v neděli ráno hooodně vybrečela. Včera mě celý den strašně třeštila hlava a bolelo mě za krkem, na ramenou. Ale přišlo uvědomění, že to je ten zvláštní pocit dojetí, kterej mě tak různě během celého roku provází…Že to je to vnitřní dítě…To je ta moje duše, ke které si už konečně hledám cestu. A uvědomění - tvoje věta - že já jsem byla v rodině opuštěná už dávno předtím než naši umřeli. A tím se mi vlastně strašně ulevilo…protože to mi dalo naději… Protože trauma jsem prožívala už dávno v rodině a je to najednou pocit svobody, že je na mě to pustit a opečovat se, jak potřebuju a můžu se mít hezky. Já se místo toho pořád držela toho traumatu, že umřeli a občas mě přepadala bezmoc, že se s tím nedá nic dělat, že to už nikdy nebude dobrý. Po konstelacích mnou najedou prostoupila naděje, že je to v mých rukou. Že může a bude zase dobře. A je to tím, že jsem si rodiče a původní rodinu sundala z piedastalu a opět si uvědomila, jak to bylo vlastně toxické. A cesta je si to tvořit podle sebe… nee se upínat k něčemu vysněnému, nepravdivému… A už včera večer mi začalo být líp, taková fajn úleva…