Jana Svobodová

Mnoho lidí je v práci, která je nebaví. Nesnáší pondělí a od té doby počítají každou chvíli než bude pátek. Jsou podráždění, unavení a bez energie. To co dělají, jim nedává žádný smysl. Ale nevědí, co by jim smysl dalo a co by je vlastně bavilo. A tak se jim život děje a pořád čekají na to, že se to zlepší. Čekají na pátek, na dovolenou, na výplatu nebo že přijde někdo, kdo to za ně vše vyřeší nebo jim řekne, co mají dělat. Nikdo ale nepřichází a místo toho je život více a více neúnosný, plný frustrace a lidí, kteří za to mohou. Na které se mohou zlobit.

I já jsem tak žila. 

Můj život byl věčné čekání na Godota. Něco nebo někoho, kdo změní můj osud. Něco nebo někoho, kdo mě udělá spokojenou a šťastnou. Dělala jsem práci, která mě nebavila a nijak nenaplňovala a čím víc jsem čekala, že se to změní, že mě jednoho dne něco zázračně osvítí a já budu vědět co se svým životem, tím víc jsem byla frustrovaná. Nic se totiž neměnilo, ba naopak.

Nevěděla jsem, kdo jsem a co tady mám dělat.

Ani vztahy mi nefungovaly. Pořád se mi rozpadaly ať jsem se o jejich udržení snažila sebevíc. Každý koho jsem kdy milovala nebo pro mě byl určitým způsobem důležitý mě nakonec zradil nebo mi ublížil.  Ptala jsem se často jaký to má vůbec smysl? Vypnout jsem uměla jenom tak, když jsem pila alkohol nebo kouřila cigarety. Tím mi život připadal trochu více snesitelný a naprosto jsem nechápala ty, kteří to nedělali.

Žila jsem tak poměrně dlouho než mi došlo, že takhle to dál nepůjde. Vybavuji si přesně tu chvíli, kdy jsem stála v pět hodin ráno na zastávce. Kouřila cigaretu ze které mi bylo špatně od žaludku  a čekala na autobus do práce. Cítila jsem naprosté prázdno, osamocení, únavu a znechucení. Věděla jsem, že takhle žít dál nechci. A to byla ta chvíle, kdy přišel opravdu silný impulz. Musím svůj život změnit! To já! Nikdo jiný to za mě neudělá! Došlo mi, že žádný Godot s řešením nepřijde a už na něj musím přestat čekat.

U mě to v praxi vypadalo tak, že se mi rozpadal každý vztah, který jsem se pokusila navázat a jenom více a více jsem se utvrzovala ve svém přesvědčení, že láska bolí.

124073646_273773637388861_834190376266851229_n
"V každém z nás je ještě někdo, koho neznáme "
Carl Gustav Jung

Změna začíná přijetím. Přijetím zodpovědnosti.

Věřím, že jsme všichni vzájemně propojeni. A všem nám jde jen o jedno – cítit a prožívat lásku. Jenže málo kdo z nás jí cítil a měl tak jak potřeboval. A tak jsme si vytvořili například přesvědčení, že lásku si musíme zasloužit. A nebo naopak, že lásku si nezasloužíme. Nebo v mém případě, že láska bolí.

A pokud žiju v přesvědčení, že láska bolí, tak si proti ní musím zákonitě vybudovat obranný mechanizmus.

Aby mě už nezranila. Takhle funguje naše psychika, aby se to tady na světě dalo přežít. Sice v hloubi duše toužím být milovaná, ale na nevědomé úrovni mám zápis – láska bolí a musím se proti ní bránit!

Takže najednou přesvědčení, které by se dalo ještě změnit dostalo posilujícího parťáka, kterým bylo veliké emoční zranění. A problém byl na světě.

A jestli věříte jako já na určitou vibrační přitažlivost- to znamená, že stejné přitahuje stejné. A já vibrovala takhle velkou emočně nabitou zraněnou energii, přitahovala jsem si pouze to, co mi znova působilo bolest.

Dlouho mi trvalo pochopit, že se to nedělo proto, aby mě někdo týral a ještě si to užíval.

A že jsem si to někdy myslela a měla velký vztek. Většinou na život a na Boha než jsem pochopila, že je to stejná energie. A tímto vztekem, který byl ještě ke všemu potlačený, jsem chtě nechtě všechny od sebe odháněla. Pořád jsem se snažila a pořád jsem dostávala rány.

Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že takhle se mnou život mluvil: “halooo , koukni se na to, co to v sobě vytváříš. Takhle se k tobě nemůžu dostat, nemůžeš mě cítit, nemůžu ti pomoc, nemůžu ti říct, co máš dělat. Bráníš mi v tom. Koukni se do sebe, koukni se co v sobě máš a co v sobě nosíš” Dlouhý čas jsem tyhle zprávy od života nechápala a ignorovala a proto to bylo horší a horší.

"Nejsem tím, co se mi přihodilo, ale tím, čím jsem se rozhodl stát"
Carl Gustav Jung

Všechno se změnilo ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že to změním.

A tímhle rozhodnutím začala má cesta. Cesta sebepoznání. Začala jsem zkoumat své přesvědčení a pracovat se svými zraněními. Objevila jsem svůj dlouho potlačovaný vztek a učila jsem se s ním bezpečným způsobem pracovat, ale také ho i přijímat a nesnažit se dělat, že neexistuje, ale přijmout, že ke mně prostě patří.

Vnitřní svět mě nepřestával fascinovat

Čím víc jsem začínala rozumět sobě, tím více jsem začala chápat chování jiných lidí a objevovala svůj skrytý potenciál a tím i neuvěřitelně naplňující práci – pomáhat  objevovat vnitřní svět a jejich potenciál i ostatním.

 

 

Mnoho lidí je v práci, která je nebaví. Nesnáší pondělí a od té doby počítají každou chvíli než bude pátek. Jsou podráždění, unavení a bez energie. To co dělají, jim nedává žádný smysl. Ale nevědí, co by jim smysl dalo a co by je vlastně bavilo. A tak se jim život děje a pořád čekají na to, že se to zlepší. Čekají na pátek, na dovolenou, na výplatu nebo že přijde někdo, kdo to za ně vše vyřeší nebo jim řekne, co mají dělat. Nikdo ale nepřichází a místo toho je život více a více neúnosný, plný frustrace a lidí, kteří za to mohou. Na které se mohou zlobit.

I já jsem tak žila. 

Můj život byl věčné čekání na Godota. Něco nebo někoho, kdo změní můj osud. Něco nebo někoho, kdo mě udělá spokojenou a šťastnou. Dělala jsem práci, která mě nebavila a nijak nenaplňovala a čím víc jsem čekala, že se to změní, že mě jednoho dne něco zázračně osvítí a já budu vědět co se svým životem, tím víc jsem byla frustrovaná. Nic se totiž neměnilo, ba naopak.

Nevěděla jsem, kdo jsem a co tady mám dělat.

Ani vztahy mi nefungovaly. Pořád se mi rozpadaly ať jsem se o jejich udržení snažila sebevíc. Každý koho jsem kdy milovala nebo pro mě byl určitým způsobem důležitý mě nakonec zradil nebo mi ublížil.  Ptala jsem se často jaký to má vůbec smysl? Vypnout jsem uměla jenom tak, když jsem pila alkohol nebo kouřila cigarety. Tím mi život připadal trochu více snesitelný a naprosto jsem nechápala ty, kteří to nedělali.

Žila jsem tak poměrně dlouho než mi došlo, že takhle to dál nepůjde. Vybavuji si přesně tu chvíli, kdy jsem stála v pět hodin ráno na zastávce. Kouřila cigaretu ze které mi bylo špatně od žaludku  a čekala na autobus do práce. Cítila jsem naprosté prázdno, osamocení, únavu a znechucení. Věděla jsem, že takhle žít dál nechci. A to byla ta chvíle, kdy přišel opravdu silný impulz. Musím svůj život změnit! To já! Nikdo jiný to za mě neudělá! Došlo mi, že žádný Godot s řešením nepřijde a už na něj musím přestat čekat.

U mě to v praxi vypadalo tak, že se mi rozpadal každý vztah, který jsem se pokusila navázat a jenom více a více jsem se utvrzovala ve svém přesvědčení, že láska bolí.

124073646_273773637388861_834190376266851229_n
"V každém z nás je ještě někdo, koho neznáme "
Carl Gustav Jung

Změna začíná přijetím. Přijetím zodpovědnosti.

Věřím, že jsme všichni vzájemně propojeni. A všem nám jde jen o jedno – cítit a prožívat lásku. Jenže málo kdo z nás jí cítil a měl tak jak potřeboval. A tak jsme si vytvořili například přesvědčení, že lásku si musíme zasloužit. A nebo naopak, že lásku si nezasloužíme. Nebo v mém případě, že láska bolí.

A pokud žiju v přesvědčení, že láska bolí, tak si proti ní musím zákonitě vybudovat obranný mechanizmus.

Aby mě už nezranila. Takhle funguje naše psychika, aby se to tady na světě dalo přežít. Sice v hloubi duše toužím být milovaná, ale na nevědomé úrovni mám zápis – láska bolí a musím se proti ní bránit!

Takže najednou přesvědčení, které by se dalo ještě změnit dostalo posilujícího parťáka, kterým bylo veliké emoční zranění. A problém byl na světě.

A jestli věříte jako já na určitou vibrační přitažlivost- to znamená, že stejné přitahuje stejné. A já vibrovala takhle velkou emočně nabitou zraněnou energii, přitahovala jsem si pouze to, co mi znova působilo bolest.

Dlouho mi trvalo pochopit, že se to nedělo proto, aby mě někdo týral a ještě si to užíval.

A že jsem si to někdy myslela a měla velký vztek. Většinou na život a na Boha než jsem pochopila, že je to stejná energie. A tímto vztekem, který byl ještě ke všemu potlačený, jsem chtě nechtě všechny od sebe odháněla. Pořád jsem se snažila a pořád jsem dostávala rány.

Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že takhle se mnou život mluvil: “halooo , koukni se na to, co to v sobě vytváříš. Takhle se k tobě nemůžu dostat, nemůžeš mě cítit, nemůžu ti pomoc, nemůžu ti říct, co máš dělat. Bráníš mi v tom. Koukni se do sebe, koukni se co v sobě máš a co v sobě nosíš” Dlouhý čas jsem tyhle zprávy od života nechápala a ignorovala a proto to bylo horší a horší.

"Nejsem tím, co se mi přihodilo, ale tím, čím jsem se rozhodl stát"
Carl Gustav Jung

Všechno se změnilo ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že to změním.

A tímhle rozhodnutím začala má cesta. Cesta sebepoznání. Začala jsem zkoumat své přesvědčení a pracovat se svými zraněními. Objevila jsem svůj dlouho potlačovaný vztek a učila jsem se s ním bezpečným způsobem pracovat, ale také ho i přijímat a nesnažit se dělat, že neexistuje, ale přijmout, že ke mně prostě patří.

Vnitřní svět mě nepřestával fascinovat

Čím víc jsem začínala rozumět sobě, tím více jsem začala chápat chování jiných lidí a objevovala svůj skrytý potenciál a tím i neuvěřitelně naplňující práci – pomáhat  objevovat vnitřní svět a jejich potenciál i ostatním.