Když se učíme novou dovednost – jako řízení auta, cizí jazyk, začínáme novou práci, projekt, začínáme podnikat. Nemůžeme čekat, že si budeme hned jistí a že nám to vše půjde. A hlavně! Že nebudeme cítit strach! Budeme ho mít! A možná někdy fakt velký. Ale nesmí nás zastavit.
Chceme-li něco dělat, musíme se to naučit.
A učení se znamená dělat chyby, opakovat chyby, snažit se znova. Spadnout, a udělat stejnou chybu znova a znova a vytrvat do doby, dokud se to nenaučím.
Mám ráda motta jakože každý profesionál byl jednou amatér a nebože nemusíte být dobří na začátku ale musíte začít, abyste byli dobří.
A taky to profláknutý, že chybama se člověk učí. Sice nám to říkali ve škole, ale tam mám pocit, že by spíše sedělo „chybama se člověk mučí“
Bojíte se zvednout ruku, aby se vám třída nevysmála za špatnou odpověď. Jste trestáni za chyby v testech špatnými známkami. Je kladen důraz na výkon a dokonalost. Trojka nestačí, musí být dvojka a když je dvojka, tak by mohla být jednička. Naučí nás hodnotit a porovnávat se mezi sebou.
A tenhle školský systém je v nás vepsán a neseme si ho do života. V životě ale platí, že porovnáváním sebe s někým jiným je cesta do pekla.
Připomíná mi to, když jsem nedávno s jednou mojí klientkou pracovala na tématu strachu z řízení auta. Klientka si udělala řidičák a pak dlouhá léta nejezdila. A čím více nebyla praxe, tím větší byl strach.
Udělala veliký pokrok a po pár měsících byla schopna řídit. Vrátila se ke mně ale s pocitem paniky. Během řízení auta musela u sebe mít manžela a když se dostala do nečekané situace, přišla jí panika. Při rozebírání pocitů z nadhledu jsme zjistili, že na sebe vydává tlak být si jistá a už strach necítit.
Jakmile začne v určité situaci cítit strach, provází ji i pocit viny
Tím se dostane do většího stresu jenom tím, že stres cítí a roztočí se jí v mysli kolečko – „vidíš, nejsi si jistá. Sama to nezvládneš. Ostatní to zvládají a ty ne. Cosi to tady nalháváš, nikdy nezvládneš řídit.“
To jí hodí do paniky a v panice se zasekne a tím si jen potvrdí svou neschopnost. Tahle panika byla způsobena nepřijetím procesu učení a tlakem hned všechno umět.
Stává se mi také, že občas přijde frustrovaný klient, který má pocit, že už na sobě pracuje dlouho, ale nic moc se nestalo. Když ale začneme rozebírat s jakými věcmi se potýkal před časem, uvědomí si, že ty už jsou vyřešené a že toho už hodně zvládl překonat a tyhle nové potíže jenom navazují. Zjistíme také, že se nesrovnává se sebou, kým se stává a kam se posouvá, ale s někým jiným. S někým, kdo už je tam kde on chce být a z toho se cítí být frustrovaný.
Tenhle přístup je ale stejný, jako by se žák z první třídy měl cítit méněcenný, že neumí počítač, když už to žák ve třetí třídě umí. Všechno má svůj proces a proces učení s chybami je důležitý.
Takže jediný člověk, s kterým bysme se měli porovnávat jsme my sami. Kým jsme byli před časem. Jestli vidíme změnu nebo ne. Pokud ano, tak je potřeba jí ocenit. Pokud ne, víme na čem je potřeba zapracovat.