V roce 2017 jsem vyrazila do Santiaga de Compostela. Byla jsem sama. Nevěděla jsem úplně přesně kudy jít. Měla jsem jen jednosměrnou letenku a těžký batoh. Když jsem přiletěla na franzouzské letiště, uviděla jsem partičku lidí s batohy, kteří čekají na autobus, tak jsem je následovala, aniž bych věděla, kam jede.
Poté, co jsem vystoupila z autobusu, nevěděla jsem co dělat, kam jít. Kde najít cestu. Kde to jsem? Rozhlížela jsem se kolem a asi 10 metrů ode mě stál kluk a díval se na mě. Ahoj, centrum je támhle a ukázal směrem před sebe. Jdeš do Santiaga? Ano, potřebuju nějáký mapy, pas a najít obchod se sportovníma potřebama. No vidíš, tak to vypadá, že máme stejnou cestu. Hledám to samé.
A tak jsem potkala Rokase.
Byl přátelský i když trochu rezervovaný. Klidný a sebevědomý. Autoritativní. Náš vztah už od začátku nebyl rovnocenný. Ujal se vedení. Tady si sedneme a dáme si kafe, namaž se krémem. Když mě viděl točit si vodu z kašny do flašky, koukal se na mě dost přísně – nejsem si jistý, jestli je to pitný. Ale prosím tě, to víš že je. Odpověděla jsem. Stejně mě nakonec donutil tu vodu vylít. Plánoval čas, kde spát, v kolik vycházet, kde zastavit. Dával mi svoje jídlo a když jsem odmítla, přísně se na mě díval – tak podívej, pokud chceš dojít do Santiaga musíš mít energii, musíš hodně jíst. Takže na – sněz to. Čím dál tím víc mě rozčiloval.
Tak chlapečku podívej, já se o sebe umím postarat sama a nepotřebuju nikoho, aby mě poučoval. Myslela jsem si. Chtěla jsem se ho zbavit. Chtěla jsem jít sama. Proto jsem tam také byla. Chtěla jsem si řídit svoje kroky vlastním tempem. Na to jsem se těšila nejvíc, že se nebudu muset nikomu přizpůsobovat. Najednou jsem tam bylaael s ním a musela jsem se řídit jeho pokyny
Když jsem se s ním jedno ráno rozloučila, koukal na mě dost nevěřícně. Jakože, to odcházíš? A myslím, že moje vysvětlení, že chci jít rychleji bez tolik pauz, mu nestačilo. Každopádně jsme se rozloučili a já vyšla. Šťastná, že jsem konečně sama. Netrvalo to ale dlouho a my se znova potkali. Neodpustil si úšklebek – tak ty chceš jít rychleji jo? Každopádně jsem ale rád, že tě zase vidím. Bylo to jak noční můra. Nedokázala jsem se ho zbavit.
Celý den jsem byla nepříjemná a stranila se. Všiml si toho a stále se ptal jestli jsem v pořádku. Přemýšlela jsem jen nad tím, jak se se odpojit.
Jednu noc se to ale všechno změnilo
Noc, kdy jsem se cítila vyčerpaná, opuštěná, nešťastná a k ničemu. Byl tam, a jeho přítomnost ve mě vyvolávala klid a bezpečí. Začala jsem si uvědomovat, že on rozbíjí všechny mé strachy a doplňuje všechno, co potřebuju. Má mapy GPS, takže ví kudy jít. Umí plynně španělsky a anglicky a rád mluví s lidmi, takže se nemusím o nic starat. Má výborný foťák a focení se zdá být jeho vášní. Dokáže mě uklidnit a podpořit.
Od chvíle, co pochopil, že chci jít rychleji drží tempo. Vypočítával mi kolik kilometrů je nutno ujít denně abych stíhala své plány. Dával mi bonbony na energii. Zásoboval jídlem. Peníze vůbec neřešil a jedl a pil v jakékoli hospodě či kavárně zato já šetřila každé euro. Přesto se občas vrátil ke mě na lavičku a přinesl mi křupavý crossant s tím, že je ten nejlepší na světě a že ho musím ochutnat.
Začala jsem chápat, čím mě na začátku tak rozčiloval. Připomínal mi tátu. Choval se ke mě jako táta a probouzel ve mně dítě, které se na něj zlobí. Dítě, které jsem neměla tušení, že ve mě žilo…
Jak jsem ho tak pořád viděla pobíhat s tím foťákem. Jak jsem ho tak pořád viděla každých pět minut se zastavovat a vybalovat foťák. Jak se tak rozplýval nad krajinou a snažil se jí ze všech detailů nafotit, i když mu to zabíralo polovinu dne.
Viděla jsem svého tátu, který dělal to samé.
Nemám ani žádnou jeho fotku, protože za objektivem byl vždycky jenom on. Možná že to byl tenkrát důvod, proč se odpojil od skupiny a šel tím ledovcem sám. Možná že tam chtěl nafotit nějáké své detaily. Každopádně domů se už nevrátil.
Spadl. Zabil se. Najednou nebyl. Bylo mi 16-náct a já se na něj zlobím, že nás opustil. Že mámu opustil. Že mě v tom nechal samotnou a já se musela dívat na to, jak trpí. Musela jsem zastoupit jeho roli a stát se něčím, na co jsem ještě nebyla připravená. Cítila jsem vždy vinu že necítím smutek a od svého vzteku jsem se oddělila. To se přeci nehodilo, zlobit se na mrtvého.
Poslední slova, která mi řekl, byla – „Život je těžký“, hodil po mě peníze na věnec pro svého kamaráda na pohřeb, protože umřel týden před ním a odešel. Už jsem ho nikdy neviděla. Od té doby byl život vážně těžký. Často se mi zdály sny, že žije někde v zahraničí. Že neumřel. Možná proto jsem měla stále tendence někam jezdit. Možná jsem vnitřně doufala, že ho někde potkám. A budu mu moci vynadat. Proč jsi nás takhle opustil? Proč jsi nedal pozor? Proč jsi musel jít vždy svou vlastí cestou a proč jsi musel být vždy tak umanutý?
A najednou tam se mnou byl Rokas, který mi říkal co mám dělat a protože mu byl tak strašně podobný, moje malé vzteklé dítě zevnitř křičíelo. „Neříkej mi co mám dělat! Umím se o sebe postarat sama! Narozdíl od tebe. Já pořád žiju, ty ne! Když jsem tě potřebovala, tak jsi tu nebyl! Klidně sis umřel a nechal si nás v tom samotné. Copak nevíš, že od skupiny se v horách neodděluje?“
A cítila jsem paralelu svých vztahů.
Jako když někdo lusknul v mé hlavě – Mé vztahy končily vždy stejně. Buď jsem odcházela já s tím, že je všechno moc těžké nebo končí vztekem. Mým vztekem.“ Jak jsi mi to mohla udělat. Jak jsi mě mohla takhle opustit!“ Necítítila jsem smutek, ale vztek. Na nikoho se nedalo spolehnout, vždy jsem vše musela zvládnout sama.
A tak s pocitem, že nic nemá cenu a že se musím spoléhat jen sama na sebe, protože mě stejně nakonec všichni opustí a nic nekončí dobře, jsem tenkrát sbalila věci a nasedla do letadla.
Doufala jsem, že někoho potkám. Ale že ten někdo bude holka. Pánové prominou, ale mě to s vámi něják moc nejde. Snad proto, že mám jinou orientaci a proto nemám tolik možností porozumět mužské duši. Netušila jsem ale, že konečně potkám svého tátu.
Než jsem odlétla, mamka mi vyprávěla sen, který se jí zdál. Přišel k ní táta a řekl jí: “ Ty jí jako necháš jít samotnou?“ „A co mám dělat, už je dospěla.“ odpověděla ona. „Tak víš co, já půjdu s ní“ řekl on. „To bude mít teda radost“ dodala máma. „Neboj, ona mě neuvidí. Ale dám na ní pozor“. Ten sen mě dojal a naštval zároveň.
Myslela jsem na něj a uvědomila jsem si, že jsem ho viděla v Rokasovi víc a víc.
Choval se ke mě jako táta. Dokonce tak i vypadal. Měli stejné postavy. Když jsem měla kšilt a Rokas šel přede mnou, zakrývala jsem si jím jeho hlavu a viděla jsem jen jeho svalnaté nohy a pohyb těla, a měla jsem pocit, že před sebou vidím jít tátu. Když jsem si to uvědomila, rozplakal jsem se.
Cítila jsem se s ním v bezpečí. Snad poprvé v životě jsem zažívala pocit, že se nemusím o nic starat. Rokas vše zařizoval, plánoval, vykomunikovával , překládal, učil mě a staral se o mě.
Po týdnu společného putování Rokase začaly bolelet puchýře na prstech a chtěl si dát den pauzu. Přesně v čas kdy jsem byla připravená, aby se to stalo.
Zeptal se mě – zůstaneš se mnou nebo půjdeš dál? Cítím, že už musím jít dál. Odpověděla jsem. A on jen kývnul. Dospěla jsem.
Cesta byla už perfektně značená. Nepotřebovala jsem žádné mapy a kolem mě byli neustále nějácí poutníci se kterými jsme se už znali jmény a potkávali jsme se ve stejných ubytovnách. Už jsem nebyla sama.
Provedl mě tím nejhorším začátkem, kdy jsem byla ztracená.
Naučil mě vše co jsem potřebovala vědět. Dal mi spousty vzácných rad ale nejdůležitější co mi předal je důvěra v život a v sama sebe a skrze něj jsem se dokázala spojit s tátou. A konečně mu odpustit a pořádně se s ním rozloučit.
Hodně jes, potřebuješ energii. Jakmile cítíš, že nemůžeš, hned se zastav a dej si pauzu. Ale hlavně si užij cestu a kdybys něco potřebovala, jsem pár hodin za tebou. Vím, že to zvládneš. A odešel.