Přeskočit na obsah

O důležitosti přijetí

Kdysi mě film To the bone (v překladu “Až na kost”) dovedl k hlubokému uvědomění. Ústřední postavou je mladá Ellen, která se potýká s anorexii. Hubne na kost a odmítá jíst. Všichni kolem ní se trápí a snaží se pomoci. Tím to možná ale jenom více zhoršují.

Tahle nemoc pro mě byla vždy nepochopitelná. Vážně jsem se snažila porozumět, ale nešlo mi to. Dokonce ani tehdy, když jsem se velice zblízka setkala s člověkem, který se potýkal s bulímii.

Bylo mi to vysvětleno a ukázáno „až na kost“, ale já stejně nerozuměla. Děsilo mě to. Nedokázala jsem dát podporu, která ode mě byla žádána a raději jsem utekla.

Zachovala jsem se přesně jako ti lidé ve filmu.

Buď byli agresivní a křičeli – vzpamatuj se! Nebo prostě odešli, protože to nezvládli. Nezvládli dívat se na někoho koho milují, jak se jim ztrácí před očima.

Těžko vysvětlit tu bezmoc, kterou člověk cítí, když všechny pokusy o záchranu někoho, koho milujete, selžou. Je po vás pak žádáno příliš – smířit se s tím.

Ve filmu To the bone, mě zasáhla jedna z konečných scén, kdy Ellen utekla z léčebného procesu k matce, která už její záchranu vzdala. Byla vyčerpaná a nedokázala jí pomoci. Přišla k ní s dětskou flaškou mléka a přáním zkusit jí nakrmit jako dítě. Nasytit určité dětské potřeby.

Ellen byla skeptická a jemně odmítla s tím, že si to musí rozmyslet. Načež její máma reágovala způsobem, který se mě hluboce dotkl. Přes veškerou bolest, kterou v ten okamžik musela cítit, jí tím nejupřímnějším a nejláskyplnějším způsobem řekla, že pokud je smrt to, co si přeje, tak to přijímá.

Šokovalo to Ellen a šokovalo to i mě.

Slzy se mi spustily proudem, když jsem viděla, že to byl důvod pro Ellen souhlasit s máminou metodou a nechala se nakrmit. Její přijetí změnilo úplně vše.

Nechápala jsem, proč se mě ta scéna tak hluboce dotkla. To mi život dovolil pochopit trochu později. Vytáhl mi totiž na světlo osobu ve mně, která rezonovala s tou Elleninou.

Byla to část mě, která zažila tolik bolesti, trápení a zklamání, že považovala život za trest. Byla to část mě, která sabotovala každý můj krok vpřed a odmítala žít. Byla to část mě, kterou jsem nechtěla vidět a nechtěla přijmout.

Když ale něco nechcete vidět, tak život zaměří ZOOMem přesně na tu oblast, aby se to prostě přehlédnout nedalo. A tak se můj život na chvíli stal zase nesnesitelný. Najednou jsem začala mít pocit, že nikam nepatřím. Ti, co pomáhali a podporovali najednou začali ubližovat. Přestala jsem uplně všemu rozumět a ztratila se v temnotě

Znala jsem ten pocit velice dobře. Tenhle pocit mě už jednou vyhnal na druhý konec zeměkoule. Nutil mě hodně pít, kouřit a také pořád utíkat. Nikdy jsem se mu nedokázala postavit. Vždy jsem před ním někam utekla. Do světa, nebo k někomu do náruče.

Zlobila jsem se. Měla jsem hrozný vztek. Na život i na Boha. Za to, že mě zase opouští a nechává trpět. Na Boha, kterého jsem přijala a řekla jsem mu své ano. Vzdala se kvůli němu tolika věcí a ušla tak dlouhou cestu a on mě znova nechává trpět.

Nebylo kam utéci a já tomu musela čelit. Byl to opravdu dlouhý a těžký čas, který mě zastavil a srazil na zem. Nemohla jsem nic a tak jsem se jen modlila. Prosila jsem o pomoc.

A pak přišla.

Setkala jsem se konečně s mou částí, která považovala život za trest a zlobila se, že MUSÍ žít. Od ní pocházela ta prázdnota a beznaděj, kterou jsem často cítila. Byla sama a vykořeněná a myslela, že jí život nemá co nabídnout. Že je to jen trest.

Bylo hrozné zase cítit znovu všechny tyhle pocity, které jsem už nikdy cítit nechtěla. Ale dovolila jsem si to a dokonce jsem přijala, že žít vůbec nemusím. Můžu klidně sedět na místě a schovat se za větu „je mi to jedno“

Uvědomila jsem si, že život a láska je volba. A když zvolím lásku a život. Neznamená to, že už nikdy nebudu cítit bolest. Právě naopak. Když říkám ano lásce a životu, říkám zároveň ano bolesti a trápení. Jsou to dvě strany té samé mince stejně jako slunce a déšť. Jedno nemůže existovat bez druhého.

Je důvod, proč má tolik lidí zavřené srdce a nedokáží milovat.

Ono to kdysi totiž hodně bolelo a tak je teď bezpečnější necítit. Necítit ale znamená nežít, nemilovat a trápit se.

Mé části, která nechtěla žít a cítit bolest pomohlo, když jsem jí řekla, že nemusí. Nemusí. Přijala jsem to. A tohle přijetí způsobilo tak velké uvolnění, úlevu a pocit svobody. Uvědomila jsem si, že všechny své kroky jsem dělala s hlubokým pocitem MUSÍM, které mě vyčerpávalo.

A pak jsem si vybavila scénu Ellen a mámy, která jí říká, že nemusí žít, když nechce. Konečně jí přijala a tím jí neskutečně pomohla.

Život je volba a není to jednoduchá volba.

Žít je někdy zatraceně těžká volba. Otevřít své srdce znamená, že je snadné ho zranit. Ale ve zranitelnosti je ta největší síla…

A tak volím život a volím lásku. I když vím, že to někdy bude bolet.

A držím palce i vám, abyste dokázali udělat stejnou volbu. A pokud to nedokážete, pokuste se to přijmout. Je to totiž jeden z největších projevů lásky.nm

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.