Před čtyřmi lety jsem se vydala na pěší pouť dlouho 900 km do Santiaga de Compostela.
Nevěděla jsem proč, ale věděla jsem, že musím jít.
Vnitřně mě to tak moc táhlo na cestu, že jsem dala výpověď v práci. Sbalila pár věcí a vyrazila do neznáma. Neměla jsem žádný plán. Nevěděla jsem, co se svým životem. Věděla jsem jen, že ho musím radikálně změnit. Všechno v něm bylo špatně.
A tak jsem si vyhradila čas pro sebe a přes všechny hlasy z venku jaké je to nerozumné jsem se vydala sama na cestu.
Člověk se na podobnou cestu vydává především z duchovních důvodů.
Je lemovaná kostely a často se na ní nevyhnete debatám o Bohu a víře. Já byla na cestě hlavně proto, abych si získala čas jen pro sebe a ujasnila si, co vlastně chci dělat dál se svým životem dal.
Člověk musel na cestě často vyplňovat kolonku zaměstnání při ubytování pro poutníky. Tahle kolonka mi dělala velké potíže.
Když opustíte své zaměstnání myslím, že mnohem větší strach než že nevyžijete je, že ztrácíte identitu. V zaměstnání máte vizitku na které máte napsáno kdo jste. Můžete to každému ukázat a dává to jakýsi pocit, že někým jste. No, ale pak to odevzdáte a najednou nejste. Jste doma, koukáte se do zdi a zjistíte, že fakt nic nejste. Ale když svoje ego na chvíli zahodíte a přiznáte si, že ničím fakt nejste, dává to životu najednou jakousi lehkost.
A tuhle lehkost jsem na cestě do Santiaga pocítila.
S každým, koho jsem na té cestě potkala nás pojila podobná lehkost. Najednou mezi námi nebyly rozdíly. Setkávala se jen duše s duší a bylo jen tady a teď. Člověk se nemohl schovat za titul ani pozici. Za životní úspěchy nebo za hromadu peněz, co má. Na cestě to bylo jedno. Řešili jsme jen puchýře, kde se najíst, kde spát, jestli je nám s tím kým právě jdeme příjemně a jaký má náš život vlastně smysl.
Na podobnou cestu se ročně vydává více a více poutníku a právě tohle je ten důvod.
Vrátit zase smysl svému životu a nemarnit ho jen čekáním na konec pracovní doby, na dovolenou nebo na důchod
Já jsem svůj smysl neobjevila během cesty do Santiaga, ale byl to počáteční krok, kterým se odstartoval úžasný proces poznání.
Myslím na den, kdy jsem odlétala.
Bylo pět ráno a já byla na letišti se svými dvěmi kamarádkami. „Najes se, bude ti blbě v letadle. Baru řekni jí něco“ hustila do mě pořád Nell. Nemůžu nic jíst. Zvedá se mi žaludek. Jsem totálně v panice.
Kde budu dneska spát? Jak najdu cestu? Zvládnu nést ten batoh? Vždyť už teď mám co dělat! Neměla jsem raději poslouchat, když mi všichni opakovali, že jsem blázen?“ Nemusíš nikam letět, vykašli se na to.“ Říká mi ze srandy Nell a já mám vážně velkou chuť to udělat. V letadle je mi špatně hlady a strachy a chce se mi zase zvracet.
Odlétala jsem v panice, vystrašená, sama, nejistá a ztracená.
Posledních pár kilometrů před Santiagem jsem začala cítit cosi zvláštního. Čím blíž jsem byla katedrále, tím víc mi bušílo srdce. Šla jsem pomalu a uviděla Luise. Američana, se kterým jsem se cestou potkali. Šla jsem směrem k němu, když na mě někdo začal volat. Jana, Jana, to je Jana. Amma a Mary. Dvě Američanky, které mi pomáhaly, když jsem si zranila kotník. Zařídily mi ubytování, přinesly led. Byly se mnou, když mi bylo zle.
Naposled mě viděly v hrozném stavu.
Nevypadalo to, že přes bolest budu pokračovat dál. Neměly jsme na sebe kontakt. Běžely proti mě a srdečně jsme se objaly, smály se a křičely. Bylo to plné emocí. První setkání před katedrálou. V cíli. Pak mi na rameno poklepal Luis a taky mě pevně objal.
Luis mě večer vzal do katedrály na mši a potom mi řekl, že se mnou cítí zvláštní spojení. Jako táta? Ptám se ho. Spíš jako strejda. Odpověděl a mrkl na mě.
Myslím na společný den, kdy mi vyprávěl o 70 leletém francouzovi, který celý život pracoval na lodi a plavil se na moři. Po 55 letech se vrátil domů a zjistil, že si nemá s nikým co říct. Že je sám. A tak vyrazil na Camino.
Ale ani tam se s nikým nebavil.
Luis ho chvíli pozoroval a myslel si, že neumí anglicky, protože nemluvil jinak než francouzsky. Nemluvil s nikým, nechtěl. Jednou se Luis ocitl vedle něho a zkoušel na něj velice pomalu mluvit. A francouz začal pomalu odpovídat. Anglicky uměl. Ale odmítal mluvit . „Je jedno jak daleko odjedeš. Sebe si bereš všude sebou“
Myslím na Rodriga, který zmizel stejně náhle jako se na mé cestě objevil. Ptal se mě. „máš domov?“
Během cesty jsem ráno nevěděla, kde budu spát večer.
Na začátku jsem nevěděla, kde budu na konci. Ale často jsem měla pocit, že přicházím domů. Často jsem s lidmi, které jsem potkávala, cítila silné spojení. Stejně jako když jsem přišla do Santiaga.
Domov najdete, když otevřete srdce a pustíte do něj lidi, kteří Vám ho rozsvítí. Domov je v srdci.
S Rokasem, člověkem, kterého jsem potkala hned na začátku, jsme se sešli večer na náměstí v Santiagu. Je to magické místo. Každou chvíli na něj přichází další a další poutníci. Vidíte tam tolik upřímné radosti, obětí a lásky, že mi to vhánělo slzy do očí.
Takové bylo i naše setkání s Rokasem.
Prvně jsme se dlouze a pevně objali. „Od začátku až dokonce. Jsem rád, že jsem mohl cestu sdílet s tebou.“ Řekl mi. A dostala jsem náramek na ruku se symbolem andělíčka. Prý proto, že už mi nebude na blízku, tak hledal dlouho něco, co by ho zastoupilo. Opět jsem ucítila jak mě pálí slzy. Musela jsem ho znova obejmout.
Odlétala jsem v panice, vystrašená, sama, nejistá a ztracená s pocitem, že to nemůžu dokázat.
Po 860 km jsem stála v Santiagu na náměstí a nemohla se vzpamatovat. Vážně jsem to dokázala. Po 40 dnech, 40 nocích. Po pár propršených dnech, po pár proplakaných nocí. Po pár záchvatech paniky. Po spoustě puchýřů, po spoustě bolesti. Ale také po spoustu dní naplněných láskou a skvělými lidmi.
V cestě mi stálo několikrát několik býků, krav, koz, spoustu blafajících psů, spoustu plachých koček. Jeden zuřivý beran. Jeden vzteklý kůň. 5krát mi přeběhla přes cestu černá kočka, jednou bílá. Jedno zranění. Tisíckrát jsem se ztratila a nevěděla kudy jít. Párkrát jsem přemýšlela, že to vzdám.
A nakonec jsem do cíle dorazila.
Jistá, šťastná, naplněná láskou a s pocitem, že jsem doma. Je jedno jak velký máte cíl. Je jedno jak vzdálený je. Je jedno, co Vám říká okolí. Je jedno jestli jste sami nebo ne. Je jedno jak se bojíte. Kolik máte zkušeností a jestli víte kudy cesta vede. Nejdůležitější je vyjít a nepřestat jít. Každý den. Aspoň kousek. Každý den ať se děje cokoliv!
Věřte tomu co děláte, věřte v sebe a pak se začnou objevovat lidé, kteří budou věřit ve stejné věci jako Vy. A co víc, začnou věřit i ve Vás!
Všechno se naučíte cestou. A když to vydržíte, do svého cíle dojdete. Začnou se dít zázraky. A bude to stát za to!
„Na konci bude vše v pořádku. Pokud to v pořádku není, tak to ještě není konec“
