Nejhorší pocit na světe je bezmoc
Kdyby se mě před časem někdo zeptal, jaký pocit na světe je nejhorší, odpověděla bych, že bezmoc. Největší bezmoc cítím, když vidím někoho trpět a nemám žádnou moc to změnit – jsem v tu chvíli bezmocná. Dříve jsem to řešila tak, že jsem se pokoušela všechny ve svém okolí zachraňovat. Vystudovala jsem proto také sociální obor a celkem dlouhý čas jsem pracovala s lidmi, kteří se pokusili o sebevraždu. Nevyšlo to a tak skončili na vozíku. Během psaní mé bakalářské práce s názvem „Život na vozíku“, jsem měla děsivé sny, že jsem ochrnula. Při jednom takovém snu a mém pokusu pohnout nohama jsem se vymrštila do vzduchu a ze sna se probudila na tvrdé podlaze.
Cítila jsem bezmoc
když mi v 16ti letech zemřel táta a máma to psychicky nezvládala. Cítila jsem bezmoc, když jsem každý den přicházela ze školy s děsem v jakém stavu jí najdu a neměla jsem sebemenší moc to změnit. Prosila jsem, křičela jsem, plakala jsem, volala jsem o pomoc. Byli chvíle, kdy jsem si přála zemřít také. Nic nefungovalo a já se cítila vyčerpanější a naštvanější.
Cítila jsem bezmoc, když jsem si začala uvědomovat, že mám jinou orientaci než většina lidí. Dlouho jsem vzdorovala a nutila se do randění s kluky a k odmítání přitažlivosti k holkám. Nikdy jsem to nepřijala plně a zatvrdla jsem. Byla jsem přesvědčena, že tahle cesta bude vyžadovat velký boj. O mnoho let později jsem se svou orientaci znovu pokoušela změnit abych se znovu setkala s velkou bezmocí, při zjištění, že to nejde. Vzalo mi to akorát plno energie a vlastní autenticitu.
Cítila jsem bezmoc, když jsem si po 4 letech vztahu přečetla milostný email mé partnerky, který nebyl určený mě. Bezmoc, že její city nezměním a že se prostě budu muset sbalit a jít.
Pokaždé, když jsem se pokoušela někoho zachránit od jeho bolesti a trápení, skončilo to hodně zle pro mě. Nepřijatý pocit bezmoci mi způsoboval plno trápení. Pokoušela jsem se měnit věci, které nebyli v mé moci měnit. V mé moci bylo pouze měnit svůj přístup k věcem, které nedokážu změnit. Místo boje s bezmocí se jí učit přijímat. Pochopila jsem, že přijetí bezmoci je jinými slovy být pokorný.
A být pokorný přináší velkou sílu a vyrovnanost.
K plnému uvědomění mi pomohla slova, která vám nyní nabízím k nacítění, protože vnímám, že téma bezmoci se touto dobou táhne jako červená niť
„Bože, povyšuju se na Tebe. Myslím si, že bych to dokázala zařídit lépe než Ty. Protože Ty jsi stvořil svět s bolestí. Já se snažím vytvářet svět bez ní a všechny okolo zachraňuju, abych Ti dokázala, že to jde. Zapomněla jsem ale předně zachránit sebe a teď tu řvu zoufalstvím a bolestí, protože mi došlo, že jsem zůstala sama. Oddělená od Tebe. A bojím se k Tobě zase vrátit a říct si o pomoc, protože bych musela uznat, že jsem se mýlila“
Kdyby se mě nyní někdo zeptal, jaký je pro mě nejhorší pocit, tak bych odpověděla, že :
být oddělená od Boha. 😉
Bojujete-li někdo v tento nelehký čas s bezmocí a nevíte co s tím stavem dělat, ráda se stanu vaším průvodcem.